Rozhovory: 80. výročí osvobození Československa Spojenci velké protihitlerovské koalice
Jsme v roce, kdy si připomínáme 80. výročí osvobození naší vlasti. Rozepře však neutuchají, což naznačuje i aktuální rozhovor šéfredaktora webového deníku iportaL24.cz Petra Kojzara s místopředsedou ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Ing. Emilem Kulfánkem.
Kontroverzní výrok europoslankyně Danuše Nerudové, že »nás osvobodili Američané«, je podle něj jenom kapka v moři různých nehodnověrných výkladů. Řeč padla i na stávající vojenský konflikt na Ukrajině a na roli amerického prezidenta. »Donald Trump chce uzavřít mír podle představ Donalda Trumpa a zájmů USA! Nesleduje tedy záměry ani Ruské federace, ani Ukrajiny,« řekl. mj. Kulfánek.
V souvislosti s kulatým výročím osvobození se objevují různé teorie, kdo nás osvobodil a kdo ne, ale hlavně představitelé vládních stran opakují, že v roce 1945 jsme šli z jedné nesvobody do druhé. Jaký je váš postoj?
Když dovolíte, pomohu si jednou citací. V roce 1945 probíhal 14. prosince ustavující sjezd Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých. Vystoupil na něm prezident Edvard Beneš a kromě jiných věcí týkajících se politických vězňů tam řekl:
»Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou sami před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těch letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet… Že začnou – o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.«
Nemáte pocit, že se to děje právě dnes? V roce 2019 Evropský parlament přijal usnesení – a podílela se na tom i naše eurokomisařka paní Jourová – ve kterém se uvádí, že celá historie, která se doposud vyprávěla v Evropě, je jiná. A hlavně se to týká oblastí druhé světové války, jak by se o ní mělo vyprávět v členských zemích Evropské unie. Mimo jiné je tam uvedeno, že na vypuknutí druhé světové války se podílel tehdejší Sovětský svaz (jako agresor) a nacistické Německo. Sovětský svaz a nacistické Německo se tedy podílely stejnou měrou na vypuknutí druhé světové války, to znamená i na zločinech, které se v průběhu této strašné světové války staly?
Připomínám, že to bylo roku 2019 a teď máme rok 2025. Tenkrát to vyšlo jako usnesení Evropského parlamentu a zdálo se, že to zůstane formálně jen na papíře. Jenže co se dnes děje, čeho jsme svědky, je překrucování historie, tj. to, na co upozorňoval Edvard Beneš již v roce 1945. A věta, kterou veřejně prohlásila europoslankyně Nerudová, »že nás osvobodili Američané«, je jenom kapka v moři různých nehodnověrných výkladů a změn.
V tomto roce vyšla v Nakladatelství Jaskmanický kniha Dějiny píšou vítězové. Nebudu se ptát na její obsah, ale právě na její název. Je správně, když »dějiny píšou vítězové«?
Tady nejde o to, jestli je to správně. To je zkrátka historicky zanesený fakt. Dějiny vždy psali vítězové. A můžete to najít i u našich prvních historiků, včetně Kosmase.
A je jedním z cílů ČSBS na to upozorňovat? Nebo nikoli?
Cílem ČSBS je, už podle názvu spolku, připomínat oběti účastníků druhé světové války, a zatímco většina dalších spolků se zaměřuje na vojenské oběti a na vojenské záležitosti, ať už jsou to legie v době první světové války nebo československé zahraniční jednotky na východě a na západě v době druhé světové války, tak Český svaz bojovníků za svobodu cílí na domácí odboj na domácí frontě a na jeho oběti. Protože i v době vzniku první Československé republiky tady existoval rozsáhlý domácí odboj, na který se poměrně zapomíná.
Často se mluví o zahraničním vojenském odboji. A zrovna tak tomu bylo i v době německé nacistické okupace Čech a Moravy. Neslyšel jsem od historiků výraz, že by domácí odboj nazývali »domácí frontou«. My jako Český svaz bojovníků za svobodu a další čeští objektivní badatelé se to tak snažíme nazývat. A právě na domácí frontě je zaznamenáno 60-65 tisíc českých obětí. Navíc, mnohem více lidí na domácí frontě působilo. V protinacistickém odboji působila řada bývalých vojáků prvorepublikové Československé armády, kteří když nemohli bojovat v roce 1938 a 1939, tak se zapojili alespoň do odboje právě na domácí frontě. To jsou oblasti, které připomínáme, protože se na ně, na veřejnosti i mezi historiky, často zapomíná.
A nezapomíná se i na těch více než 140 tisíc sovětských vojáků padlých při osvobozování Československa?
My – Český svaz bojovníků za svobodu, rozhodně nezapomínáme. A stejně jako si připomínáme 144 tisíc sovětských vojáků, nezapomínáme ani na oběti rumunských vojáků, kteří bojovali v rámci Rudé armády, a dokonce nezapomínáme ani na oběti polské armády v rámci Rudé armády.
Spíš si myslím, že na to zapomínají někteří jiní, protože si nejsem jistý, jestli si dneska někdo na Žernosecké ulici v Praze připomíná právě oběti polské armády, která se podílela na osvobozování Československa. Samozřejmě nezapomínáme ani na oběti československých vojáků 1. čs. armádního sboru rovněž bojujícího v řadách Rudé armády, a dokonce ani na oběti americké a britské armády při osvobozování Československa.
Takže, na oběti 144 tisíc vojáků Rudé armády rozhodně nezapomínáme. Jak už jsem řekl, zapomíná se právě na účastníky domácího odboje na domácí frontě. Ty chodíme uctívat, stejně jako 144 tisíc obětí Rudé armády a oběti vojáků z jiných zemí, kteří se podíleli na osvobození Československa.
Ono 65 tisíc českých vlastenců je také dost veliké číslo. A v rámci jednotlivých krajů, kde působí oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, jsou též památníky těchto domácích obětí nacismu. A je škoda, že ve školách se o nich v daných krajích neví. A právě na to se my snažíme upozorňovat. Protože o zahraničních vojácích je dnes zpracována spousta materiálu, na rozdíl od domácích bojovníků.
Čím to?
To je správná otázka. Ale myslím si, že Český svaz bojovníků za svobodu není ta instituce, která by za to měla odpovídat. Tady by se měli spíš chytit za nos profesionální historici, kteří za tyto záležitosti pobírají plat – a v některých institucích i dost vysoký.
Já vás využiji i jako dlouholetého vedoucího Památníku »Pečkárna«, který se rozkládá v sedmi místnostech v suterénu Petschkova paláce, v němž bylo v letech 1939–1945 sídlo Gestapa a kde probíhaly nechvalně proslulé výslechy a mučení českých vlastenců. Jak je možné, že před 85 lety mohl člověk na člověku něco takového páchat? Dobrá, víme, co se dělo ve středověku, ale 85 let není zas tak dávno. Já osobně to nedokážu pochopit…
To je nepochopitelné i pro mojí generaci. Ale pro mne osobně je daleko víc nepochopitelné, že jsou dneska tyto zločiny překrývány.
Nedávno jsem na internetu sledoval očišťování se europoslankyně Nerudové (od všech han), která v diskuzi s Kateřinou Konečnou poopravila svůj výrok z předchozího televizního pořadu, kde prohlásila, že naši zemi osvobodili Američané. Rusové to podle ní nebyli, protože ti nás rozhodně neosvobodili. Pravděpodobně chtěla naznačit, že Rusové Československou republiku okupovali. To nejsou slova určená pro moji generaci, ta slova patří dnešní mládeži kolem 18 let, která z neinformovanosti podléhá takovýmto názorům. A jak už jsem řekl, snaha o změnu historie se tady bohužel objevuje čím dál častěji, a proto je potřeba s tím bojovat a informovat zvláště mladou generaci.
Tím, co jsem tady teď řekl, jsem rozhodně neutekl od vaší otázky. Jak to ti lidé mohli dělat? Jak mohli vykonávat takové strašné zločiny? Také to nechápu, protože mnoho příslušníků gestapa mělo vysokoškolské vzdělání a někteří z nich dokonce vystudovali dvě vysoké právnické školy. Nebyli to žádní zločinci z takzvaného lumpenproletariátu, ale většinou vzdělané osoby, a přesto se podílely na vraždění a masových zločinech. Takže neumím na vaši otázku odpovědět, protože s takovouto skupinou lidí jsem se ve svém životě ještě doposud nesetkal.
