Političtí vězni dnes potřebují pomoc, ale společnost se k nim moc dobře nezachovala, říká rodák z terezínského ghetta Vilém Janouch
OdiportaL24.cz, 22. dubna 2025
Vilém Janouch se narodil v roce 1944 v terezínském ghettu. Dlouholetý voják je dnes členem Republikového výboru Československé obce legionářské (RV ČsOL) a ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Právě nejvýše postavené muže ČSBS – Jaroslava Vodičku a Emila Kulfánka již iportaL24.cz v rámci blížícího se 80. výročí osvobození naší vlasti zpovídal. Dnešní interview má ale přesah ještě do jiné sféry – směrem k tomu, jak je vinou současné státní garnitury těžké pomáhat politickým vězňům a realizovat projekt, za nímž právě Vilém Janouch stojí…
Jak se vlastně přihodilo, že jste se narodil právě v terezínském ghettu?
Matka pocházela z židovské rodiny, byla ze tří děvčat. Po holokaustu jim byl veškerý majetek zabaven a otec s jejími dvěma sestrami odešli do koncentračního tábora, zatímco matka, protože měla obchodní akademii vystudovanou v Rakousku, byla nasazená na nucené práce do továrny, kde se vyráběly elektronky. Vzhledem k tomu, že měla obchodního ducha a uměla vést hospodaření, tak si ji prokurista vybral jako písařku, což byla velká čest a funkce. A právě tehdy za ní přišel jeden bývalý španělský interbrigadista jménem Julius Polansky – já ho osobně poznal po válce, když jsem jako dítě chodil mezi ty bojovníky – a říká: »Anny, ty budeš s námi v odbojové skupině.« A ona na to: »Co já bych vám jako ženská byla nápomocná?« Odpověděl jí: »O to se nestarej, budeš s námi, skupinu budeš tvořit ty, já a Milda Patočků. Tady to podepiš.« Hned to poslal a odbojová skupina byla okamžitě zaregistrovaná. A pak přišlo, že měla z továrny odjet vlakem zásilka elektronek do letadel. On řekl: »Anny, vem klíče a půjdem do skladu.« Srdce jí bušilo, co tam budou dělat. »Ty nic, jen nám otevři sklad, ani se moc nedívej. My tam něco vyřešíme a pak nás zase vypustíš a zavřeš.« A tak se stalo, že dorazila celá zásilka elektronek do Německa rozbitá. Němci dospěli k závěru, že to asi udělala dráha, ovšem za tři týdny, když se to opakovalo, už se nacističtí vojáci rozhodli střežit vagóny. Jenže to dorazilo do Německa opět rozbité, a tak interbrigadista Julius Polansky matce řekl: »Anny, musíš s námi utéct do lesa. Podívej se, svrchu jede motorka a za ní obrněný transportér, 610ka pásová, už si pro nás dorazili.« Odpověděla, že s nimi nebude utíkat, protože co by dělala v lese ve třetím měsíci těhotenství. A tak utekli jen ti dva chlapi a pak to nabralo jiné obrátky. Jakmile prokurista matčiny fabriky vyrazil vstříc gestapákovi, ten vytáhl pistoli a rovnou jej zastřelil. Začalo velké zatýkání lidí, a tím se i moje matka dostala do koncentračního tábora v Terezíně. To se psal 26. červen 1944. A já se narodil ve stejném roce v prosinci.
Jako takhle malé dítě si logicky nic z pobytu v Terezíně nepamatujete, ale – znáte něco z vyprávění vaší maminky nebo jiných lidí?
Z vyprávění jenom vím, že tam bylo asi šest nebo sedm dětí a vždycky nás hlídala jedna z matek, zatímco ostatní musely chodit na práci – pěšky do Encovan, kde ten podzim sklízely zeleninu a potom praly prádlo z fronty…
V Terezíně je dnes památník a pořádá se tam řada akcí, jak pro veřejnost, včetně škol, tak oficiálních piet. Proč je podle vás tak důležité si historii připomínat?
Protože to je nezbytný odkaz odboje. Třeba naše rodina tam má 4. řadu, 12. hrob – pod jménem Müller. A já jsem tam jezdil každý rok už jako kluk. Pamatuji si, jak se nastupovalo do vagónů, když byly ještě otevřené, ze strany, když byly plošiny venku. Čili já tam jezdím od mládí a vzdávám pietu těm, co se nedožili osvobození. Protože kromě maminky nikdo z naší vyvražděné rodiny holocaust nepřežil.
Jezdím i do Hradce Králové na Pouchov – na Židovský hřbitov, kde je pochována rodina, odkud pocházela moje babička. A děda tam měl i svého bratra, který měl obchodní dům v Kuklenách. Takže když můžu, tak si půjčím na Židovské obci klíče a otevřu si to tam, abych prošel na hřbitov, protože jinak je to zamčené. Tam se opravovala královéhradecká synagoga…
Rozsvítím svíčku, bezpečně ji tam dám. Židům se jinak svíčky nezapalují a dávají se jen kamínky na hrob. To je stará tradice. Vždycky se mě ptali, jak to, že na našem hrobu, kde máme maminku, jsou kamínky. A to jsou kamínky od lidí, kteří sem přijeli z Německa. Byli to její vrstevníci a nyní už pochopitelně také nežijí.
Jak vůbec coby národ v současnosti přistupujeme k historii jako takové? Už jsem se na to ptal například i předsedy ČSBS Jaroslava Vodičky, a teď mě zajímá váš názor. A nejde jen o výrok europoslankyně Danuše Nerudové (STAN) o tom, že nás osvobodili Američané. Mám na mysli celkový kontext dneška…
Lidé, kteří dějiny neznají, o nich mluví nesmysly. Nebudu nikoho kritizovat, ale historický odkaz odboje je jeden. Tak, jak to řekl slovenský premiér Robert Fico na Slavíně. Že nás osvobodili vojáci Červené armády a tam na Slavíně jich leží 6700. A při osvobozování Československa jich padlo přes 140 tisíc. To je onen historický odkaz odboje, který musíme uchovávat. Protože padli mladí lidé, kterým bylo třicet, ale i 19 nebo 20 let. Šli a nasazovali svůj život. Oni měli jasno v tom, že bojují za dobro, za to, aby se všichni lidi na světě měli dobře. Oni byli přesvědčeni pro spravedlivou společnost, kterou chtěli budovat po válce. To asi jen tak na vysvětlenou.
Je osmdesát let od konce druhé světové války. Jak zní podle vás hlavní odkaz májových dnů roku 1945 směrem k dnešku?
Já se napojím na slova, která říkal bratr Kulfánek. Že musíme usilovat o mír a ten nevybudujeme a nepodpoříme tak, že budeme vyrábět zbraně, zbrojit a podporovat válku.
Víc slov k tomu nemám a nechci to dále komentovat, protože toho je v současné době plno. Soudný člověk ví, co si může dovolit. Kolik má v peněžence bankovek a drobných, aby si spočítal, co může vydat a podpořit. Nelze nemít příjem a něco takového podporovat. Jsem pro podporu, ale určitě ne za takovou cenu, abychom bojovali do posledního vojáka. To podpořit nelze.
Petr Kojzar
FOTO – Ioannis Sideropulos
plný text rozhovoru je zde:
